Milí příznivci barefootu, máme obrovskou radost, že vás můžeme přivítat na novém blogu. Budeme se zde věnovat tématu procvičování chodidel nebo výběru správné obuvi, ale určitě zde narazíte i na další zajímavá téma ta a rozhovory s odborníky. Jako první bychom vám rádi představili Veroniku Jančářovou, studentku fyzioterapie na MU v Brně.
Když jsem se hlásila na vysokou školu, tak jsem věděla, že bych chtěla studovat nějaký zdravotnický obor. Nejprve jsem se nemohla rozhodnout, ale protože jsem sama na základní i střední škole navštívila fyzioterapeuta, napadlo mě, že bych to mohla taky zkusit. Udělala jsem přijímačky, nastoupila jsem a teď, ve třetím ročníku jsem moc ráda, že to takhle vyšlo.
Momentálně mě nejvíc láká práce s miminky a malými dětmi, ale i oblast gynekologické fyzioterapie, ve které se řeší například problémy s otěhotněním, péče v těhotenství a po porodu nebo i práce se staršími dámami. Zároveň mě baví i práce s pacienty po úrazech, kteří se díky fyzioterapii mohou naplno vrátit do života.
A nevadí ti, že si budeme povídat spíš o chodidlech?
Vůbec ne. Je důležité zmínit, že tělo funguje jako celek. Takže pokud má někdo problém třeba v zádech, může to přímo souviset i s chodidly. V těle je všechno provázané.
Už jenom kvůli tomu, že nás nohy nosí celý život a jsou v kontaktu se zemí. Postavení chodidel a nohou ovlivňuje postoj celého těla a to znamená, že se problémy s chodidly mohou řetězit i do dalších částí těla, protože jsou spojené svalovými řetězci. Zároveň jsou chodidla důležitým hmatovým orgánem, protože nám říkají, co máme pod nohama.
Chodidla zabezpečují to, že můžeme stát, chodit a běhat. Představme si, že nám do boty spadne při chůzi kamínek. Najednou se chůze úplně změní. Člověk začne kulhat a může se třeba shrbit. A zároveň platí, že pokud je problém někde výš, třeba v postavení pánve, tak budou chodidla jinak našlapovat. Chodidla by měla být dostatečně pevná a pružná. Pokud uzavřeme nohy do pohorek, začne se vytrácet funkce svalů, nebudou pevné a pružné, jako je tomu u bosého chodidla. Na základě toho může docházet k tuhnutí nebo uvolňování kloubů a na to se mohou nabalovat další problémy. Nohy jsou aktivní orgán, takže by měly být pravidelně posilovány, aby mohly plnit svou funkci tak, jak mají.
Určitě by měl člověk umět zahýbat zvlášť palcem a pak ostatními prsty. Když máte položené chodidlo na zemi, zkuste zvednout jen palec a poté jen prsty.
Měsíce až roky. Nedávno nám vyučující na přednášce zmiňoval studii, ve které bylo napsáno, že než si chodidla plně zvyknou na barefoot, uběhne doba od půl do dvou let.
Ano, řadím se mezi zastánce barefootové obuvi a propaguji ji kudy chodím.
Barefoot obuv napodobuje bosou chůzi. Je to vlastně takový mezistupeň mezi chůzí naboso a v konvenční obuvi. Hlavní výhoda je v tom, že poskytují prostor prstům, které se mohou lépe prokrvit a díky ohebnosti se může člověk při chůzi lépe odrazit.
Chůze po tvrdých površích, jako je asfalt nebo beton není vhodná obecně, protože jsou přetěžovány klouby a páteř. Na druhou stranu, když si představím chůzi po městě v tenkých balerínách do špičky, které mi navíc deformují ještě prsty, raději bych si vybrala barefoot boty. Jsou sice stejně tenké, jako ty baleríny, ale je tam aspoň prostor pro prsty. Obecně je chůze po tvrdém povrchu špatná proto, že se zapojují stále stejné svaly a dochází tak k jejich přetížení a přestanou pracovat tak, jak mají. Proto je dobré povrchy střídat. Je to ale individuální. Myslím si, že je důležité, aby každý člověk v barefootové obuvi vnímal své tělo a všímal si, zda nemá po dlouhé chůzi po tvrdém povrchu bolesti nohou, kyčlí nebo zad. Pokud ano, měl by se rozhodnout sám, jestli je pro něj lepší vyměnit obuv. Nejlépe ale za takovou, která nebude nohu deformovat, pouze bude mít vyšší podrážku.
Alespoň u mě je hlavním aspektem při výběru obuvi prostor pro prsty. Také by měly být lehké a ohebné. Nejhorší jsou podle mě boty s vysokou podrážkou, které teď ale hodně letí. Když vidím ve výloze některé modely, bolí mě nohy jen když je vidím, nemusím si je ani zkoušet.
Určitě bych je nedoporučila všem. Je třeba respektovat potřeby chodidel a styl chůze, ale také například vrozené vady, které ale nejsou tak časté.
Představte si, že chodidla zavřete do malé klece. Stává se pak, že ten malý človíček ani nechodí správně, protože se chodidla nemohou správně odrážet. Má to vliv na pánev i páteř a na celý psychomotorický vývoj. Dítě pak může mít v budoucnu problémy. Jak jsem říkala dříve, všechno se vším souvisí.
Obecně jde o vady získané, vrozené vývojové vady nejsou příliš časté. Jde tedy o vbočený palec (hallux valgus) a valgozita kotníků a spadené klenby nohy. Velmi často se vyskytují společně.
Začala bych návštěvou fyzioterapeuta. Záleží ale na tom, v jakém stavu chodidlo je. Pokud je hallux v začínajícím stádiu, je možné se jej cvičením zbavit úplně. Pokud se jedná o horší stádia, je cvičení dobrým pomocníkem a chodidlo se změní, ale bude na něm poznat, že prošlo takovou deformací.
Operace vyřeší pouze korekci palce. Při pokročilých halluxech budou s velkou pravděpodobností i problémy v hlezenních kloubech, v kotníku a s propadlými klenbami, a to je potřeba rozcvičit. Po operaci je nutné dbát na pořádnou rehabilitaci, která je často náročnější než bez operace. Je to dlouhá cesta, člověk musí dlouho chodit o berlích se sádrou na noze a musí opravdu pečlivě cvičit.
Jedná se o pasivní podporu a vlastně je to stejné, jako když člověk se spadlými klenbami nosí ortopedické vložky. Řekla bych, že nejdůležitější je cvičení, protože tato pasivní podpora sama o sobě nedokáže tyto problémy odstranit. Důležité je cvičení.
To neříkám. Pokud má člověk velké bolesti, tak je lepší, aby si při chůzi pomohl ortopedickými vložkami. Ale nejedná se o řešení problému. Myslím tím ale vady získané, vrozené vady se bez korekce a podpory, třeba ve formě ortopedických vložek, léčit nedají. Cvičení je ale základ.
Kotník, který se boří dovnitř. Jedná se o oslabené svaly a vazy, a také úzce souvisí s vbočeným palcem, protože chodidlo začne přepadávat. Co se týká léčby, nejlepší je opět cvičení.
Doporučila bych návštěvu fyzioterapeuta a cvičení, bez toho to nejde. Podle mě je ale důležité začít tento problém řešit už během těhotenství a předcházet mu. Může jít třeba o nákup většího čísla bot, nebo barefootů, aby měla chodidla dost prostoru a nic je neomezovalo.
Bosá chůze, aby měly chodidla co nejvíce stimulů. Super je také masírování chodidel, ať už rukou či masážními míčky s bodlinkami. Paradoxně to ale někomu může být nepříjemné. Co se týká cviků, může jít o prstová cvičení, třeba roztáhnutí prstů od sebe, zvednutí palce od země a ostatní prsty nechat přilepené a obráceně. Nebo si podávat věci ze země pomocí chodidel. Ke stimulaci je skvělá i vaše akupresurní deska, která může nahradit masážní míčky. Není to ale jen o tom cvičení, důležité je také to, aby se člověk uměl na chodidla správně postavit a s tím může pomoci fyzioterapeut. Jedná se o opření o tři body – patu, malíček a palec. Tím se klenby aktivují.